Říká se, že v noci vítr pročesává poušť a ráno prý vypadá všechno jinak. Jen ti, kdo ji dobře znají, vědí, kam se vydat, ostatní se pohybují uprostřed písečného přílivu možností.
Město je už za námi, rozptýlená světla technologické katedrály, která se rozprostírá na kilometry a kilometry čtvereční, se postupně line jako chuchvalce kouře, uspořádané do vřetene, aby osvětlily cestu, která vede do pouště. Zbytek už je jen tma a noc.
Silnice před námi je sotva rozeznatelná: její linie jsou rozmazané, leží pod vrstvami písku tak jemného, že se dotýká kol a karoserie, jako by to byl prach.
Je čas opustit asfalt, černou barvu dehtu a cesty, které jsme už projeli. Odbočujeme doprava, abychom se vydali alternativní cestou, obklopenou dunami a keři, které vypadají jako choreografie možného světa, vytvořeného dotekem různě husté tmy. Urazíme asi kilometr směrem k srdci noci a pouště, dokud cesta neskončí. Už není před námi: svět je kolem nás.
